7. zápis

Rituál Zmijozelu...

Začátek pondělí

Na první svou praktickou hodinu jsem se velmi těšila. Už od začátku dne, který jsem pořádně ani nezaznamenala, jsem trávila celý svůj den ve vstupní síni s očekáváním této hodiny. Opravdu bylo smutné, když nám někdo ve školním rozhlase oznámil, že tato hodina odpadá. Ne, že by v tu chvíli bylo ve vstupní síni hodně prváků, popravdě jsem tam byla sama, ale o několik minut později se tam objevila i Lizzie. Prý po cestě rozhlas ani neslyšela. Alespoň jsem jí teda vrátila její zápisky.

Snad mi je zase půjčí...

Dobrodružství s prefetkou po večerce?

I když se v průběhu zbytku dne nic moc nedělo, večer, kdy jsem byla sama na koleji se objevila naše prefektka a ještě jedna studentka. Měly louč a lucernu, takové zvláštní svítidlo na 21. století, ale je pravda, že technika u kouzel nefunguje, takže baterka by byla k ničemu. Prý, že se jdeme projít. Po večerce. Ale bylo to s prefektkou, tak by to nemělo být nic hrozného.. no, bylo. Jednalo se o měsíc opožděnou prohlídku hradu, ale bylo fajn, že to nebylo přes den, takže všude byl poměrně klid.

Nejdříve jsme zamířily do mučírny, přes tu jsem šla už několikrát, když jsem to tady prozkoumávala sama. Ti kostlivci jsou pořád hrozní, ale snad si na ně za pár měsíců zvyknu, a pak si z nich možná budu dělat i legraci. Po cestě jsme potkaly nějakou divnou osobu. Byla oblečena v černo-zeleném setu, ukázala na mně, jinak nic jiného, a pak hned zase zmizela. Pravděpodobně to byl nějaký školní duch.

Salazar Zmijozel

Další zastávkou byly prý záchody pro Zmijozel. Byla tam snad tuna pavučin a jestli tam mám chodit, bude je někdo muset vyčistit, jinak mě tam nikdo nedostane. Kdo by se chtěl sprchovat s visícím pavoukem ze stropu? Vždyť je to nechutné.

Pak jsme ještě v té části podzemí vyběhly do nějakých schodů, prý tam pak vede nějaká zkratka nahoru, ale po pravdě nevím jak se tam dostat, protože když jsem tam šla další den, tak jsem se dostala do nějakého neviditelného bludiště, na jehož konci nebylo nic než zeď.

Ta osoba se objevila znovu, tentokrát blíž, takže jsem si ho mohla i prohlédnout. Opravdu bledá pleť, snad jako od křídy, a zkřivený úšklebek. Vypadal trochu jako nějaký představitel Zmijozelu, možná bývalý student? Tak mladý by nemohl být někdo významný. Ale o duchovi mladého zmijozelského studenta jsem se nikde v knihách nedočetla a ani o něm neslyšela

Setkání s další skupinou

Vydaly jsme se do další části podzemí. Jak ještě všude bylo světlo, bylo to méně dobrodružné než večerní výpravy se Sebastianem. Když jsme však zahnuly za roh, vyskočila na nás asi pětičlenná skupina složená ze studentů Havraspáru a Nebelvíru. Byli poměrně hluboko v podzemí na to, že za pár minut začínala večerka, naše prefektka je ale nechala jít s tím, že je tady příště nechce vidět. Prostě jim věřila, že hodlají jít zkratkou až nahoru.

To asi těžko. Být já prefektkou, tak je přímo doprovodím, a nezáleželo by na to, jaké plány právě mám.

V tajné místnosti

Poslední zastávkou byla místnost, ve které jsem už jednou byla. Celá prohlídka ale byla zajímavá, tak jsem jim to nechtěla kazit a nasadila ten zaujatý výraz, který jsem měla snad i při první návštěvě. Tentokrát jsem věděla, že jsou tam pasti, ale chtěla jsem vědět, co ony k tomu řeknou, tak jsem s připravenýma rukama před sebou rychle vyrazila k místu, kde jsme se se Sebem minule rozplácli. Stačil jeden krok a byla jsem na zemi. Jak jsem to čekala, tak to nebyl takový šok. Reakce Su a North ale byly poměrně chladné. Prý by to měl někdo odstranit. Jo, někdo, ale kdo? Dokud to někdo neudělá, mělo by se tam dát alespoň písemné varování. 

Vyšly jsme až do zadní místnosti. Ten starý dort, který tam předtím Sebastian přičerstvil, byl již opět plesnivý. Holky možná to kouzlo neznají, proto se ho ani nepokusily obnovit. Chvíli mi vyprávěly, že se to dá použít jako super místnost na studium - jako by mě to už předtím nenapadlo. Pak ale náhle North vyjekla. Něco ji táhlo pryč. Ne, ne něco. Ta postava. Su ji neviděla, jako by se zjevovala jen mi. Když jsem viděla, že se jí drží, tak mi došlo, že to není duch. To bylo ale ještě děsivější... Kdo to tedy byl? Proč ho Su neviděla? Co se to tady dělo!

Vydaly jsme se se Su za nimi, už jsme byly skoro u východu, když se ta postava opět zjevila, chytila i Su a odtáhla ji zpět do místnosti. Bez rozmyslu jsem se vydala za nimi, ani hůlku jsem z tašky nevyndala, teda.. že by mi byla k něčemu než zakouzlení Jilexis, to říct nemohu, ale dala by se brát jako alespoň malá obrana!

Když jsem Su opět našla, byla v relativním bezpečí za sloupem. Chvíli bylo ticho, neodvažovaly jsme se ani udělat jediný krok, abychom zjistily, jestli je zbytek místnosti bezpečný. Náhle se však ozval děsivý smích a už jsem klopýtala někam pryč tažená neznámou bytostí.

Postava mě vytáhla z tajné místnosti. Su běžela za námi, ale byla hodně daleko a nestíhala. Možná jsem měla štěstí kvůli toho, že jsem drobná, ale podařilo se mi vysmeknout své zápěstí z jeho sevření. Bohužel to překvapilo nejen jej, ale i mne. Měl rychlejší reakci a než jsem vůbec stačila udělat krok vedle už mně zase držel.

 

Musím na čase svých reakcí zapracovat!

Dotáhl mě až do naší kolejní místnosti a tam mě nechal. Su doběhla asi o tři vteřiny poté, co zmizel. Když jsme už byly na koleji, vypadala klidněji. Prý, že to byl duch a ochrany koleje jej z ní vykázaly a ani nepustily dovnitř. Věděla jsem, že to není duch. Duch by mě nemohl jen tak táhnout přes půlku hradu, proto jsem jí to moc nevěřila, ale když už jsme zase byly ve dvou, bylo to bezpečnější. Kam ale zmizela North?

Rituál

Vstoupila jsem do části naší koleje, která je prý obecně známá jako soubojová místnost. Je pravda, že tam je soubojové pódium, ale já bych tu místnost nazvala spíše jako cvičebnu. 

Na soubojovém pódiu byly další dvě zvláštní postavy. Celé zakryté v kápích. V té potemnělé místnosti to opravdu přidávalo na strašidelnosti. Ještě děsivější bylo, když se náhle ty svíčky na pódiu zhasly. Bylo to kouzlem a nebo nečekaným vánkem přicházejícím od vchodu do místnosti?

Přistup! Zaznělo do tmy. Klopýtla jsem těch pár schodů, které mi zbývaly, abych plně vstoupila do soubojové místnosti, a zastavila se asi dva metry od postav. Samozřejmě, že to nestačilo, asi chtěli mít svou oběť při ruce. Nezbývalo nic, než se přisunout ještě blíže a to k samotné hranici soubojového pódia.

Bez jakýchkoliv dalších okolků začala jedna z postav něco vyprávět. Prý, že mám opakovat po ní. Úvodní slova nebyla nijak děsivá ani příliš zavazující, proto jsem je bez otázky zopakovala. Ta, co však přišly po nich, byly mnohem otázko-tvornější.

Budu pro ně meč v boji, světlo v temnotě a víra v neštěstí? Ten, kdo tento slib vymýšlel si myslel, že to bude znít suprově dát zde protiklady, ale od kdy je víra v neštěstí protiklad? Nebo to snad zamýšlel, že mám věřit v neštěstí? Kdo by ale neštěstí vůbec chtěl? Proč bych pro někoho měla představovat víru v neštěstí?

Další odstavec byl ještě mnohem více protiřečný. Že prý si budeme pomáhat v rozepři a nikdy se nepodrazíme i kdyby mi to mělo pomoct. Kdyby to tak opravdu bylo... co měl znamenat ten začátek roku? Jak Su připomněla kolejním to, že já tam byla taky? To je přece podraz, ne? Byla vůbec Su součástí tohoto zvláštního kultu, když mě sem poslala? Proč pro ni teda neplatí tato přísaha?

Všichni jsme Zmijozelové, ale někteří mají výhody...

Jo, tak nějak by se to dalo brát. Pro některé tohle zřejmě neplatí. Po vyslovení této velmi dlouhé přísahy se přede mnou objevil podivný ohořelý pergamen a ještě podivnější brk. Ten brk byl úplně tupý, ale prý na tom nezáleželo. Měla jsem se podepsat. Krví. Kdo tohle ještě dělal? Bylo to jen pro efekt a nebo pak chtěli mou krev využít na něco jiného?

Na pergamenu pod volným místem na mé jméno byl ještě jiný nápis. Jiné jméno. Nicolette Darker. Byla to bývalá studentka? Co se s ní stalo?

Možná jsem to neměla udělat, ale i tak jsem podepsala. Svým brkem však, ne tím jejich. Jak jsem tak udělala, opět se objevil sklepní vánek a ještě něco se stalo, to jsem však hned nepostřehla.

Dohra

Poté, co mě propustili z místnosti na souboje jsem nahoře potkala Su. Vůbec nešla za mnou, byla celou dobu nahoře. Smála se. Byl ten strach z té bytosti pouze smyšlený? Bylo vůbec čeho se bát? Prý již patřím mezi Zmijozely. Jak to, že jsem mezi ně nepatřila od doby zařazení? Proč to bylo tak rozdělené?

Tou postavou prý byl Zmijozel, nějaká jeho mladší verze, protože tak perfektně na obraze, který máme v koleji, rozhodně nevypadal. Tam byl spíše.. no, mrtvý a nebo velmi zmatený v čase.

Než jsme se se Su rozloučily, všimla jsem si poslední změny, která se udála dole. Moje vlasy byly zelené! Ta barva prý měla za chvíli zmizet, prý to bylo jen jednoduché kouzlo z přeměn. I když bych to nikdy předtím neřekla, teď to udělat musím. Zelené vlasy v tomhle odstínu jsou opravdu cool!

Tak zase příště,