5. zápis

Průzkum hradu na vlastní pěst a noční ztracení.

Ráno

Po pozdním probuzení a strávení opravdu dlouhého času nad vázáním kravaty, která ani po tisícerém převázání prostě nebyla správně urovnaná, jsem konečně vyrazila ze společenské místnosti na snídani. Kdo by si to ale pomyslel, že když na koleji nejsou budíky, tak studenti zaspí, že ano. Jakmile jsem dorazila po několika špatných odbočkách do Velké síně a posadila se, že si dám k tomu právě sebranému hrníčku s kakaem i něco k jídlu, jídlo zmizelo. Proč? Proč tady nemohlo být déle? Proč musí být vstup do kuchyně zakázaný a tím pádem si tam nemohu zajít ani na snídani?

Měl z toho být velmi smutný a hladový začátek dne, naštěstí ale měla být v plánu nějaká prohlídka hradu s našimi prefekty, tak snad na ni po včerejším ne zrovna nejlepším začátku nevykašlou, když jsme v koleji nově jen tři. Já s Blanchefleur a pak ještě ten jeden kluk, který včera zmizel a nic o něm v podstatě nevím. 

Vracela jsem se tedy na kolej a i když jsem se několikrát ztratila.. no dobře, tady přeháním, tu cestu jsem šla už třikrát, takže špatně jsem zahnula jenom jednou! Problém ale přišel před vstupem do kolejní místnosti. Heslo. Jaké jen bylo? Vyzkoušela jsem asi tři různé varianty a nic. Naštěstí jsem si ale nakonec vzpomněla, že jak jsme přicházeli se Sebastianem včera ke kolejní místnosti, chybělo mu v hesle jedno slovo. Když jsem ho nakonec vyslovila, vstup byl otevřen a konečně jsem mohla vstoupit. Tak dlouhé heslo ale vážně dá zabrat na zapamatování!

V koleji bylo naprosté prázdno. Nikde nikdo a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měla konat nějaká prohlídka. Vrátila jsem se proto na pokoj, kde jsem našla konečně probuzenou B, se kterou jsme se nakonec rozhodly vyrazit na prohlídku na vlastní pěst.

Poledne

Prvně jsme zamířily hned naproti vchodu z naší koleje a o pár vteřin později jsme byly v mučírně. Vypadala fakt děsivě, plná kostlivců, krys.. snad tam byla i nějaká zaschlá krev. B se to ale líbilo. Procházela mučírnu s rukou na zdi, ale neustále koukala na vnitřní část, kde pochodoval jeden kostlivec z místa na druhou. Šla jsem kousek před ní, pak její kroky ale utichly. Hned jsem zastavila a vrátila se. Zkoušela jí volat a nic, pak se ale otevřela zeď a z ní vypadla Blanche.

Tajná chodba!

Vešla jsem za ní a zeď se za námi zavřela. Byla tam tma snad jako v hrobě, což po předchozím pobytu v mučírně opravdu nebylo příjemné. Naštěstí B s její zázračnou rukou objevila i východ a my byly někde úplně jinde. Jestli se mě někdo někdy zeptá, jak správně se ztratit na hradě, odpovím mu, že takto.

Šly jsme ztracené někam dál, kolem učebny přeměn a drakologie a skončily jsme u nějaké místnosti, která vypadala, že je určená na vaření lektvarů. 

Snad to byl ten lektvarologický klub, který prezentuje cedulka ve Vstupní síni?

Prošly jsme i jeho blízké okolí a narazily na další neznámou místnost. Tahle ale byla známá někomu dalšímu, jelikož obsah tvořily košíky s lístečky a poznámkami s nějakou tajnou konverzací mezi Pumou a někým jménem -A. Opravdu by mě zajímalo, kdo to je.

Nakonec jsme ale zbytek celého poledne strávily procházením zbytku dolních částí hradu. I přesto mám pocit, že jsme sotva prošly nějaké velmi nízko položená patra. Nakonec jsme náš průzkum na chvíli zastavily v jedné místnosti s křesílky. 

Večer

Ani jsme si nevšimly, že už uběhlo tolik hodin a že už je kolem nás tma. Snad ještě nebylo po večerce, tak jako tak jsme se musely nějak dostat zpět na kolej.

Vydaly jsme se tedy neznámou cestou nějak přes uličky a chodbičky, které vedly kdo ví kudy, a pod rouškou tmy jsme dorazily na kolej. Po cestě jsme nepotkaly ani živáčka a naštěstí i všechny obrazy již spaly. Nevím, jestli dávno, ale doufám v to.

Na koleji byla pouze Mia, takže té jsme sdělili pěknou dobrou noc a nenápadně se odebraly na náš pokoj. Jenže, jak jsme celý den nic nejedly, hlad se dostavil. Do naprostého ticha se ozvala dvoje jemné zakručení. Hlad? Byl obrovský a již dávno bylo po večeři, zbývala tudíž jediná alternativa.

Honba za jídlem

Prvním nápadem bylo se podívat do společenské místnosti, jestli tam náhodou něco není. Bylo tam pár košů s ovocem.. prázdné, jeden měl dokonce štítek Otrávené! Vážně? Otrávené? Jako ano, mělo to hezkou zelenou barvičku, ale pořád.. mít otrávené jídlo v koleji? To už je trošičku moc. Naštěstí byl ten košík taky prázdný, takže snad k žádné újmě nedošlo.

Tím druhým.. no, bylo zopakovat včerejší návštěvu, a to jsme taky provedly. Prvním bodem v přípravě byl však převlek. Z čisté logiky by nebylo výhodné potulovat se po večerce ještě v kolejních barvách. Žádné světlé oblečení taky nepřipadalo zrovna v úvahu, proto jsme skončily v černých hábitech. Elegantní, nenápadné a hlavně tmavé. Jeden jsem půjčila i B, jelikož prý nemá žádné tmavé oblečení. Ale vážně, kdo může nenosit tmavé oblečení? Vždyť bez toho nejde žít? Taková úžasná tmavě zelená? Černá? Modrá? Ne.. Blanche je prostě blanche a má nejčastěji bílé oblečení.

I když jsme věděly, že nás to může stát hodně, pokud nás chytí, hlad byl hlad, a o dobrodružství nemluvě. Navíc, pokud nás nechytí a nikdo se to nedozví, tak se přece nic nestane, ne?

Jenže před odchodem chytla Blanche ještě zděšenou náladu, že co kdyby nás nakonec chytili. Tak jsem jí lehce napověděla, že se prostě musí buď tvářit, že je z jiné koleje, jsme totiž prvačky a nikdo nás tady moc nezná.. pokud to teda není naše kolejní, její zástupce, nebo naši spolužáci z koleje. A pokud by ani to nezabralo, tak prostě se zkusit z toho nějak vymluvit. Mluvení ji poměrně jde.. jen na tónu by měla trochu zapracovat, aby to bylo přesvědčivější. Hodily by se jí tátovy hodiny.

Po převlečení jsme ještě vymyslely možné zamaskování účelu našeho výletu tím, že jsme hledaly sprchy. Na koleji totiž žádné nemáme (a je fakt otravné je hledat po tmě mimo kolej!). Vzaly jsme si s sebou ručníky a vyrazily.

I když jsme sklepení procházely i za dne, raději jsme to vzaly přes hlavní cestu. Tam se nedalo ztratit. Je zvláštní, že na hlavním spoji mezi Vstupní síní, Zmijozelem, kuchyní a myslím si, že i Mrzimorem (jak jsme odcházely předtím z kuchyně, tak tam stála mrzimorská skupinka), není skoro vůbec osvětlená. Na takové noční výlety to ale byl naprosto perfektní!

Nakonec jsme se dostaly ke kuchyni, stačilo jen vstoupit. Kuchyně byla kompletně bez osvětlení, nebylo tam vidět ani na krok a vážně se divím, že jsme se na těch schodech nevymlely! Ani jídlo nešlo vidět, jediná možnost teda byla hledat ho po čichu či hmatu. Z předchozí návštěvy jsem věděla, kde byly sušenky, a doufala jsem, že tam budou i nyní. Naštěstí byly. Pár jsem si jich dala do taštičky na svačinu, na pozdější půlnoční svačinku. Blanche zatím hledala něco jiného.. a našla tam dort! Nevím, jestli ho našla po čichu, či po hmatu, ale jestli to druhé, tak ho spíše rovnou ochutnala, než že by jej našla.

Pak už byl čas se vrátit jen zpět na kolej.

Tak zase někdy příště,