1. zápis

Příjezd do Londýna a první den.

Odjezd

Jaký rodič by poslal svého potomka na 6 hodinovou cestu do města, kde nikdy předtím nebyl, a to úplně samotného? No jasně. Ten můj. Malcolm Inkwell. Tenhle deník by ale neměl být hlavně o mém otci. Měl by být o mně, ne?

Píše si teď vlastně ještě někdo deníky a nebo to je jen divný zvyk mé rodiny? Dokumentovat si vše důležité, co se kdy stane? Hádám, že pravděpodobnější je to druhé. No, ale měla bych začít s tím popisem, ne?
Na cestu jsem vyrazila po obědě. Ano, teď už vidím, že byl špatný nápad jet tak pozdě a přijet do Londýna ještě později, v té době to ale vypadalo jako krásný plán dne. Poslední oběd s rodinou a pak vlakem do neznáma. Na vlak jsem nastoupila kolem druhé hodiny odpolední. V tašce svačinu a nějaké základní oblečení, které mohu potřebovat na prvních pár dní. Dle otce si pak totiž zbytek koupím už sama na Příčné ulici.

Je Příčná ulice vážně příčná?

Vlak

Vlak byl nacpaný skoro k prasknutí, ale naštěstí jsem měla místenku. Vychytala jsem kupé, které bylo skoro prázdné, až na jednoho staršího dědu. Taky jel do Londýna, ale ne, že bych se dozvěděla něco víc, protože většinu cesty prospal.

Krajina ubíhala, za chvíli prostřídaly obyčejné keře skotský fialový vřes. Hory se začaly snižovat a už jsme byli v Anglii. Zbývala už jen asi polovina cesty, když se z rozhlasu ozval hlas průvodčí. 

"Vážení cestující, velice se Vám omlouváme, vlak neočekávaně zastavil z důvodu poruchy tažného vozidla."

Skvělé, takže nejen že přijedu pozdě, ale přijedu ještě později kvůli poruše vlaku. Nezbývalo nic jiného než se opřít o okno a sledovat nyní nepohyblivý venek, případně v mezičase zakousnout něco ze svačiny z domova. Naštěstí byli po ruce zruční opraváři, tak se nečekalo moc dlouho, zpoždění však již bylo rozjeto.

Londýn

Do Londýna jsme dojeli zhruba v osm hodin večer. Pak jsem se vydala hledat Děravý kotel. Samozřejmě.. bez mapky. Bez ukazatelů. A bez jediné rady kudy mám vůbec jít. Asi hodinu jsem byla ztracená někde v blízkosti nádraží, ale nakonec jsem jej našla. Před ním jsem potkala -asi- spolužačku. Vypadala stejně zmateně.. no a její jméno bylo taky divné. Noirblanche nebo tak nějak... znělo to francouzsky.
I když byla pozdní hodina, ještě jsme stihly se ubytovat. Skončila jsem s ní na pokoji.. opravdu nevím, jestli si to jméno zapamatuji, spíše o tom pochybuji.

Vyrazila jsem ještě sehnat něco na večeři, prý máme nějaký VIP přístup, tak máme i plnou penzi. Alespoň něco. V hlavní části Kotle jsem minula dvě starší osoby, jedna měla fakt nehezkou oranžovou mikinu, ten druhý nějakou černou bundu.. aspoň myslím. Místnost s jídlem jsem našla hned, vzala si jen něco malého a vrátila se do pokoje.

To bude pro teď vše,