6. zápis

Zápisky, kouzla a tajné místnosti..


Lizziny zápisky

Jistě jsem už někdy psala, že mě na teoretické předměty nikdo nedostane, proto jedinou možností, jak z těchto předmětů zvládnout zkoušky je sehnat si od někoho zápisky. Je to poměrně jednoduchý úkol, pokud znáte někoho, kdo by tam chodil. Blanche? Tu jsem sotva viděla vylézt z postele a z koleje. Na naší koleji snad nikdo jiný ani není. Proto zbývalo jen pár dalších možností, Lizzie a nebo ta prvačka, které jsem pomohla na Příčné ulici.
Lizzie byla první volbou, tak jsem jí hned ráno poslala Zinka. Jeho první let ze zmijozelského podzemí a hned na vrchol celých Bradavic. Netrvalo mu to ani deset minut a byl zpět, jenže v tu chvíli již bylo dávno po čase snídaně, takže bylo přede mnou jenom dopoledne o hladu. Naštěstí jsem ho mohla na chvilku zahnat částí čokoládové figurky, kterou jsem měla ve své truhle, když nám kolejní profesorka přiřadila místa na pokoji.
Když jsem konečně dorazila na místo setkání s Lizzie, ještě tam nikdo nebyl. Posadila jsem se tedy do sekce se starými novinami. Bylo jich tam hodně. Možná bych i řekla, že je tam celá historie až do založení Denního Věštce. Možná, až se jednou budu nudit, tak je přečtu všechny. To se ale budu muset opravdu HODNĚ nudit.
Naštěstí Lizzie dorazila brzy, takže jsem se do toho čtení nemusela pustit již ten den. V knihovně se však opravdu hodně blbě sedí, tak mě zavedla do nějaké společné společenské místnosti. Ty koberce tam byly fialové, ale jinak byla fakt hezká. Dokonce i akvárium tam je, ne že bych stejný výhled neměla už z oken mého pokoje, ale to je vedlejší.
S Lizzie jsme nejdříve probraly, co se stalo od našeho příjezdu. Dokonce mi i sdělila, že byli s jejich prefektkou v kuchyni. V té stejné kuchyni, ve které jsme my ztratili body, ale jelikož na jejich obří skupinku nikdo nenarazil, oni vyvázli bez trestu.

Jakmile já budu mít problém, tak tohle určitě zmíním!

Když jsme rozebraly veškeré novinky, které se nám přihodily i nepřihodily, došla řeč na tu závažnou část. Zápisky. Jelikož mě nikdo nikdy nedostane na čistě teoretické předměty, jako jsou například dějiny, musela jsem si zajistit nějaký týdenní přísun nových zápisků, ať se mám pak z čeho učit na zkoušky. Naštěstí to Lizzie pochopila, i když prvně nechtěla půjčovat zápisky kamarádce z jiné koleje, prý že by to bylo jako zrada, dokázala jsem jí přemluvit skrz ukázání tajné místnosti, kterou jsme nedávno objevily s Blanche.
Pak už byl čas večeře, tak jsme se rozloučily a vydaly se vlastní cestou.

Večerní dieta

Ve velké síni v době večeře bylo poměrně prázdno, snad jen pár studentů.. to jídlo asi opravdu není moc dobré, jak říká Sebastian. Je to pravda. Večeře byla poměrně chabá, čaj, několik sušenek (byly aspoň plněné) a piškoty.

Piškoty? To máme nějakou dietu na hubnutí?

Opravdu nevím, jestli si vedení školy myslí, že potřebujeme shodit ty nějaké tuky, co máme z domova i poté, co celé dny chodíme ze sedmého patra až do podzemí a naruby. Jako vážně, kam zmizely ty tátovy večeře, o kterých se občas rozplýval při těch našich rodinných ve dvou? Dýňové taštičky, meduňkové koláčky, plné talíře zdravého i nezdravého jídla od salátu po dorty konče.
I tak jsem piškoty shrábla do svačinové taštičky, kdyby při učení byl hlad, a vyrazila na kolej.

Počátek výpravy

Při příchodu na kolej jsem zjistila, že B je konečně lépe a vylezla z postele. Tak jsme místo vysedávání na pokoji vyrazili do naší hlavní kolejní místnosti. Nevím, jak se tam za těch pár minut stihl dostat, ale byl tam Sebastian. Byl v oblečení, které by se jednoduše dalo popsat jako "správné na výlet po večerce". I když měl na sobě vestu s kolejním označením, kdyby to bylo na mně, asi to vyměním za něco nejistějšího a horšího na určení. Než nám odpověděl, co vůbec hodlá podniknout a nač jdeme v čas, zapálil oheň v krbu, možná na zmatení obrazu, který byl za křeslem, na kterém jsme s B seděly?
Když se vrátil, naplánovali jsme večerní výpravu za tajemstvími Bradavic, nebo spíše jejich okolí. Kdo ví, kam až jsme mohli dojít, samozřejmě že ne do lesa, ten je nebezpečný a navíc k tomu zakázaný, ale ne, že by nás něco, co je zakázané, mohlo zastavit, kdyby se to netýkalo Zakázaného lesa.
B položila naprosto zbytečnou otázku, prý jestli je to bezpečné. Kdyby bylo, tak to přece není zábava, ne? Kdo by chtěl chodit někam po večerce, když tam nehrozí žádné nebezpečí. 
Jakmile jsme vyřešily tento problém, bylo třeba vyřešit ještě naše oblečení. Já na tom nebyla špatně barevně, měla jsem uniformu a ta je ve své podstatě černá, ale Blanchefleur měla pyžamo. A v tom opravdu není dobré se toulat, ještě k tomu, když je podzim. Vyrazily jsme se převléct. Po ruce jsem měla jednoduché džíny a košili a tím skončil můj oděv, Blanche však, jakoby nevěděla ani znalosti z minulé výpravy si oblékla bílé oblečení. Jo, myslím to vážně. Bílé! Rychle jsem po ní hodila svůj tmavý kabát z uniformy, alespoň něco to opravilo na jejím vkusu, ale něco s tím bude třeba vážně udělat, jinak ji chytí spíše než se někam vydá.
Při návratu k Sebastianovi nás ještě pobídl, ať si na cestu vezmeme bonbon, prý pro sladkou cestu, to jasně. I tak jsme tam ale obě s Blanche sáhly. Kdo by to nečekal, byla to očarovaná miska, která začala hned vydávat strašidelné zvuky a něco člověka, který z ní chtěl sladkost vytáhnout, mírně štíplo do ruky. Rozhodně se to vyplatí na odnaučení se jezení sladkostí.

Pozemky

O chvíli později poté, co jsme vyšli z koleje, samozřejmě poté, co jsme si správně ověřili, že všechny obrazy u nás na koleji již spí a nikdo nás tak nesleduje, jsme se dostali na pozemky. Šli jsme podél nějakých ohrad, tam asi chovají zvířata na Péči o kouzelné tvory, a skončili u divného stromu. Stáli jsme v bezpečné vzdálenosti, Sebastian nás ještě ujistil, že k nám se nedostane, jelikož na něj zakouzlil Jilexis a to odhalilo skryté bariéry kolem vrby. Vrba mlátička, starý strom, šlo to poznat na tom, že už moc pohybu teda neměla, ale možná to bylo tím, že už byla pořádná noc.
Pak jsme se posunuli o kousek dál, blíže k lesu, dovnitř jsme ale raději nešli. Zůstali jsme na dohled stáda srnek, které podle Sebastiana dokáží rozpoznat nebezpečí, podle mně by ale všechny utekly, kdybychom se přiblížili dostatečně blízko. Tady se rozvyprávěl o jeho tajné výpravě, když byl nějak v prvním ročníku, tak jako teď i já. Bylo jasné, že miluje pavouky, Akromantule o to víc! Já kdybych si mohla vybrat, tak se od nich držím na vzdálenost celé Země.

Akromantule a zvířata v lesePříběh o Akromantulích
Příběh o Akromantulích
Konec příběhu

Průzkum hradu



Po návratu do vnitřních prostor, kdy po cestě jsme někde ztratili Blanche (tady asi opět začala její nemoc), jsme se jen tak proplétali hradem. Byli jsme na patře někde u knihovny, když se zastavil u jedné sochy. Prý se jednalo o bývalého ředitele Bradavic, Albuse-hodně-jmen Brumbála. Myslím, že ho budeme probírat v dějinách, takže se té znalosti naživo vyhnu, ale alespoň si o něm něco přečtu. To by se mělo vyvážit, ne?
Nakonec jsme zabloudili až někam do podzemí, kde jsme překročili hodně chodeb, a nakonec vešli do tajné místnosti. Heslo vyžadované ke vstupu bylo opravdu odpovídající vzhledu dané místnosti. Navíc byla obrovská, takže na schovávání se po večerce vážně super, protože zvuk se tam line jako bych byla někde v jeskyni s ozvěnou. Na konci místnosti je ještě taková hlavní místnost se stolem, židlemi a několika skříňkami. Skvělé na tajné organizování výprav.
Po cestě do této místnosti to ale není tak jednoduché, jelikož schodiště k ní jsou zaplněné kouzelnými neviditelnými pastmi. Opravdu nevím, kdo je tam dal, ale někdo by je měl určitě vyčistit, nebo alespoň tam dát cedulku s varováním.

Pozor! Pasti! Neběhej!

Asi dvakrát jsme každý z nás spadli, naštěstí jsme uklouzli a spadli jen na zadek a nerozbili si tím něco v obličeji. Horší by bylo, kdyby se Sebastianova hůlka, kterou v tu dobu držel, při pádu zlomila. To by bylo neobnovitelné. Hůlky jsou křehké věci, měly by mít nějaká ochranná pouzdra nebo kouzla proti manuálnímu zlomení například z pádu!
Jak jsme si prohlíželi tuto místnost, akorát Sebovi došla nějaká sova, asi ji znal, jelikož moc neváhal a vzal si od ní vzkaz. Prý na něj někdo čeká, ale nevadí, když se k němu přidá, tak jsem raději šla s ním, než abych bloudila po tmě hradem. Když ještě neumím kouzlo na světlo, je to takové omezující.
Skončili jsme opět v kuchyni, po příchodu byla tma, to je tam již asi obvyklé, když je zakázané vstupovat, tak tam nenajdeme ani osvětlení. To bych si měla zapamatovat, až příště půjdu někam, kam nevím, jestli mohu jít.
Sebastian posvítil na pro mne neznámou osobu a začal hned vyšilovat, že je to prefektka. Přišlo mi divné, že neutíkal, když před odchodem říkal, že máme utíkat jen když on, i tak mě ale vyděsil jeho výjek "Prefektka!" a couvla pár kroků zpátky. Však stále neutíkal, tak jsem nehodlala ani já. Po chvilce se to naštěstí vyjasnilo, byla to jeho dlouholetá kamarádka z Nebelvíru, Lili. Přidali jsme se k ní a probrali nějaké záležitosti. Ať už dobrodružného rázu, školního, kdy jsem je rozesmála mým prohlášením, že na dějiny mě nikdo nedostane i když neznám ani toho, kdo je učí, opravdu nevím, co na tom bylo natolik vtipné, ale alespoň se zasmáli. Pak nás, nebo spíše mě, Sebastian mírně vyděsil, že vytáhl z brašny klubko, ze kterého lezli pavouci. Prý mazlíčci. Tak o tom pochybuji, když pak hned jednoho rozmázl po stole.

Z toho stolu už nikdy nic jíst nebudu! Merlin ví, kolik jich tam takhle rozmázl!

Nakonec jsme skončili u rozebírání Sebastianova vzhledu. Měl totiž na obličeji nakreslené kočičí vousky a vůbec si toho nevšiml!

Tajné setkání
Útěk?Koťátko?
TeoriePavouci v klubíčku

Tak dobrou noc pro tentokrát,

Komentáře

  1. Velice krásně sepsáno, moc příjemné čtení. :) Jsem zvědav, co se dozvíme příště.
    P.S.- Dieta jen o piškotech by měla býti brána jako mučení, pche. Kouzla s pár stehýnky navíc, by jistě nikoho nezabila.

    OdpovědětVymazat
  2. To vypadá že s tím Sebastianem se člověk vážně nenudí :D Bezva, musím s ním taky něco vymyslet!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat